Nedávno jsem narazil na rozhovor Tomáše Hajzlera pro Inovaci republiky, kde se více než hodinu rozebírá téma „posedlosti ekonomickým růstem“. Hajzlera sleduji už delší dobu. Dokáže pojmenovat pocity, které v mnoha lidech rezonují – že je práce odcizená, že naše ekonomika směřuje k vyčerpání planety, že růst HDP neznamená lepší život. Jenže spolu s těmito trefnými postřehy přináší i celou řadu zkreslení, historických polopravd a ideologických závěrů, které se tváří jako objektivní pravdy. A právě proto píšu tento text: abych ukázal, že svět je složitější než rámec, ve kterém ho Hajzler prezentuje, a že vedle kritiky kapitalismu existují i kritiky z úplně opačné strany, které ukazují stejný problém v jiném světle.
Práce, smysl a odcizení: „nesmyslná práce“ a bullshit jobs
Hajzler často zmiňuje fenomén „nesmyslné práce“. Mluví o lidech, kteří sami cítí, že jejich zaměstnání postrádá význam, že kdyby ho nedělali, svět by se nijak nezměnil. Jenže tady je zásadní rozdíl mezi tím, co lidé cítí, a tím, zda jejich práce skutečně nemá smysl. V dnešním komplikovaném světě je přirozené, že jednotlivci nevidí celý řetězec souvislostí – účetní v korporaci možná nechápe, proč je jeho excelová tabulka důležitá, ale právě díky té tabulce se firma vyhne chybám, zaplatí správně dodavatele a dokáže fungovat. Jinými slovy: to, že jednotlivec význam své práce nevidí, ještě neznamená, že ho jeho práce nemá.
Navíc i samotná ekonomická teorie jde proti Hajzlerovu tvrzení. Kdo by byl ochoten dlouhodobě platit za práci, která skutečně nedává žádný smysl a nepřináší žádnou hodnotu? V tržním prostředí se náklady a přínosy neúprosně vyvažují – pokud je někdo za práci placen, je to proto, že výsledky jeho práce mají pro někoho hodnotu. Výjimku tvoří snad jen státní sektor, kde může být zaměstnanost udržována uměle z politických důvodů, nikoli proto, že by daná práce vytvářela reálný užitek. Proto také právě tam vznikají „trafiky“ nebo místa, jejichž jediným účelem je vykázat statistiku zaměstnanosti.
Je tedy zavádějící vnímat „nesmyslné práce“ jako kritiku trhu. Trh má v sobě vestavěný mechanismus, který takové práce postupně eliminuje – prostě proto, že nikdo nechce platit za něco, co nemá přínos. Pokud se podobná místa objevují ve větším rozsahu, je na místě se ptát: opravdu jde o selhání trhu, nebo spíše o selhání státu, který svými regulacemi, dotacemi či umělým udržováním struktur vytváří pozice, jež by v přirozeném prostředí nikdy nevznikly?
Historické kořeny: vznik korporací, monopolů a místních měn (11.–13. století)
Hajzler se často vrací k historii kapitálu a měn, aby ukázal, že moc a peníze už od středověku formovaly společnost spíše negativně. Je pravda, že ve středověké Evropě existovalo množství lokálních měn – městské ražby, různé stříbrné denáry nebo dokonce naturální směna. Tyto drobné měny fungovaly lokálně, pomáhaly oběhu bohatství v komunitách a byly trhem přijímány právě proto, že lidé jim důvěřovali a mohli je prakticky využívat.
Ale tady je třeba zdůraznit, co zmiňuje sám Hajzler a co zůstává pro jeho závěr klíčové: právě státy a vládci byli ti, kdo postupně tyto lokální měny vytlačovali z oběhu, protože potřebovali sjednocenou měnu, aby mohli jednodušeji vybírat daně a financovat války. To nebyl přirozený vývoj trhu, to bylo vynucení moci. Když panovník rozhodl, že jen jeho mince jsou „zákonné platidlo“, zničil tím desítky menších měnových experimentů.
A historie přitom ukazuje, že tam, kde stát nechal trh fungovat, vznikala funkční tržní řešení. Kupci si mezi sebou vytvořili vlastní systém práva (Lex Mercatoria), protože soudy panovníků byly pomalé a neefektivní. V obchodě se běžně používaly směnky a obchodní úvěry, které fungovaly na základě důvěry a reputace, ne na základě dekretu krále. V mnoha městech se paralelně používalo několik druhů mincí, které trh sám oceňoval podle obsahu kovu – a lidé si mohli svobodně vybrat, čím budou platit.
Jinými slovy, problém nebyl v kapitálu jako takovém, ale v zásahu státu, který postupně monopolizoval peníze i obchod. A právě z tohoto historického faktu plyne důležité poučení: tam, kde měli lidé možnost volby a konkurence měn či institucí nebyla násilně potlačována, vznikala řešení, která fungovala lépe než ta vnucená shora.
Kapitalismus, neoliberalismus a „homo economicus“ – myšlenky Hayeka a nerovnost
Dalším bodem, kde Hajzler zkresluje, je jeho spojování neoliberalismu a rakouské ekonomické školy s představou „homo economicus“ – člověka jako chladného kalkulátora maximalizujícího užitek. Jenže právě rakouská škola stojí na úplně jiné tradici. Už Ludwig von Mises v knize Lidské jednání popisuje, že ekonomie je vědou o lidské akci (praxeologie), a lidské jednání definuje prostě jako jakýkoli záměrný čin směřující k dosažení cíle. To může být maximalizace zisku, ale stejně tak obětování času pro rodinu, víru, charitu nebo koníček. Člověk tedy není redukován na mechanickou jednotku, ale na bytost jednající podle vlastních hodnot a preferencí – což je přesně opak karikatury, kterou Hajzler vytváří.
Hayek na to navázal svou slavnou kritikou „předstíraného vědění“. Zdůrazňoval, že člověk nikdy nedisponuje úplnými informacemi a že trh funguje právě proto, že decentralizuje rozhodování a umožňuje, aby se jednotlivé střípky znalostí skládaly dohromady. V eseji Použití znalostí ve společnosti vysvětlil, že žádný centrální plánovač nemůže mít dostatek informací k efektivnímu řízení celé ekonomiky. Proto je omyl tvrdit, že zastánci trhu vidí člověka jako dokonalého kalkulátora – oni naopak ukazují, že lidské poznání je omezené a že jedině systém svobodné směny dokáže tuto omezenost vyvažovat.
Také Murray Rothbard, který navázal na Misesovu praxeologii, odmítal představu, že by ekonomie měla modelovat člověka jako robota. Podle něj ekonomické zákonitosti vyplývají z toho, že lidé mají cíle a prostředky, nikoli z toho, že všichni maximalizují zisk v užším smyslu. Člověk, který se rozhodne věnovat roky neplacené dobrovolnické práci, se z pohledu rakouské školy nechová „neracionálně“ – prostě jedná podle svých subjektivních preferencí.
Hajzler tedy ve skutečnosti kritizuje karikaturu, kterou by mu sami „rakušáci“ rozmetali. Rakouská škola není obhajobou chladného utilitarismu, ale naopak kritikou přehnané racionalistické ekonomie. A právě proto je paradoxní, když ji Hajzler spojuje s obrazem homo economicus – protože rakouští autoři byli ti, kdo tento model nejhlasitěji odmítali.
Kritika ekonomického růstu a HDP: je HDP vhodné měřítko pokroku?
Zvláštní místo v rozhovoru zaujímá Hajzlerova kritika ekonomického růstu a HDP. Tvrdí, že posedlost růstem je kořenem většiny problémů a že HDP je zcela nevhodný ukazatel, protože počítá i nehody, války nebo léčbu rakoviny. Na první pohled to zní chytlavě. Jenže právě tady se ukazuje zásadní nepochopení toho, co vlastně ekonomie je a co se snaží měřit.
Ekonomie není „věda o penězích“ ani návod, jak maximalizovat zisk. Rakouská škola – kterou Hajzler tak rád karikuje – definuje ekonomii jako vědu o lidském jednání. Každý člověk jedná proto, aby se z jeho pohledu posunul z horšího stavu do lepšího. To může být touha vydělat milion, ale klidně i touha obětovat svůj čas pro charitu, rodinu nebo koníček. „Růst“ v ekonomickém smyslu proto není jen růst čísel na účtu nebo růst HDP, ale růst možností, jak si lidé mohou plnit své cíle.
Hajzler redukuje růst na suchý účetní součet HDP a staví ho jako nepřítele kvalitního života. Jenže i samotný HDP není z podstaty špatný ukazatel – jen neslouží k tomu, k čemu ho on používá. HDP měří objem ekonomické aktivity, nikoli štěstí. To věděl už Simon Kuznets, který ho ve 30. letech navrhl a hned tehdy varoval, že z HDP nelze vyvozovat blahobyt národa. Kritizovat HDP za to, že neříká nic o smyslu života, je jako kritizovat teploměr, že neříká nic o chuti polévky.
Navíc i kdybychom HDP odsunuli stranou, zůstává prostý fakt: ekonomický růst je to, co v posledních dvou stoletích vytáhlo miliardy lidí z chudoby. Ještě kolem roku 1800 žila většina lidstva v extrémní chudobě, průměrná délka života byla kolem 30–40 let. Dnes je to méně než 10 % populace a lidé žijí v průměru dvakrát tak dlouho. To není výsledek „nerůstu“, ale právě růstu – růstu produktivity, inovací, znalostí a dostupnosti statků.
A ano, růst může mít různé podoby. Růst může být destruktivní (více zbraní, více odpadu), ale také udržitelný (více kvalitní medicíny, čistější technologie, lepší vzdělání). Spor „růst vs. nerůst“ proto sám o sobě nic neříká o kvalitě života – úplně stejně, jako nic neříká samotné HDP. Záleží na tom, jaký růst a v čem. Rakouská škola v tomto bodě stojí pevně: cílem není hromadit čísla, ale umožnit lidem, aby svobodně jednali a rozvíjeli se podle svých preferencí. A to je něco, co Hajzler se svým odmítáním růstu zcela přehlíží.
Hajzler se v rozhovoru několikrát otírá o posedlost růstem, přičemž tvrdí, že důvodem, proč státy růst podporují, je jejich vlastní zájem: vyšší HDP znamená vyšší daňové příjmy. A tady se skutečně trefuje do černého – jenže jeho závěr je opět mylný. Problém totiž není v růstu nebo v kapitálu samotném, ale v tom, že stát se stal závislým na růstu jako na zdroji svých příjmů. Pokud se HDP nezvětšuje, klesá daňový základ, hrozí kolaps sociálního systému a politická nestabilita. To ale není argument proti trhu, to je argument proti centralizovanému státu, který si postavil celý svůj model financování na nekonečném růstu daní.
Je příznačné, že Hajzler i lidé kolem hnutí nerůstu sice občas kritizují stát, ale v jádru jejich přístup směřuje k jeho reformě a ještě většímu zapojení do regulace společnosti. Chtějí stát „použít“ k prosazení svých ideálů: omezit produkci, přerozdělit zdroje, přenastavit metriky, jimiž se hodnotí život. Jenže právě tady se ukazuje historická slepota: vždy, když se někdo snažil prostřednictvím státu nastavit „nový, spravedlivější řád“, skončilo to katastrofou. Ať už šlo o socialistické experimenty ve 20. století, nebo o menší reformní pokusy v různých evropských zemích, výsledek byl většinou stejný – více byrokracie, více přerozdělování, méně svobody a nakonec i méně blahobytu.
Je tu navíc zásadní paradox. Hajzler kritizuje model homo economicus – racionálního, kalkulujícího jednotlivce – a tvrdí, že lidé nejsou takto dokonalí. Jenže jeho vlastní recept stojí na představě, že někde existuje osvícený „homo politicus“, který bude v čele státu činit moudrá rozhodnutí a dovede společnost k ideálnímu cíli. Pokud lidé nejsou schopní kalkulovat na trhu, proč by najednou byli schopní volit politiky, kteří to všechno vyřeší? V praxi se spíš ukazuje pravý opak: politici jsou stejně nedokonalí jako všichni ostatní a navíc mají silné pobídky jednat krátkozrace – ve volebních cyklech, pod tlakem lobbistů a zájmových skupin.
Lokalizace a koncept 15minutového města – univerzální řešení?
Hajzler, podobně jako mnozí z hnutí nerůstu, vidí řešení ve „zmenšení světa“ – v návratu k lokální ekonomice a ideálu 15minutového města, kde má člověk vše potřebné v pěší vzdálenosti. Myšlenka je atraktivní: méně dopravy, silnější sousedské vazby, lokální oběh peněz. V hustých částech měst opravdu může fungovat. Ale zobecnit ji na celou společnost je iluze.
Na venkově nebo v menších městech to jednoduše nefunguje – nabídka služeb je nutně omezená a lidé přirozeně dojíždějí za prací, školou nebo kulturou jinam. Lokalizace navíc naráží na základní ekonomický fakt: specializace a úspory z rozsahu. Pokud bychom všechno vyráběli lokálně, výsledkem by bylo méně inovací a vyšší ceny. To, že si dnes může běžná rodina koupit v zimě tropické ovoce nebo levné léky, není selhání trhu, ale právě výsledek globalizované dělby práce.
To neznamená, že lokální řešení nemají smysl – komunitní projekty, družstva, farmářské trhy nebo energetická soběstačnost obcí mohou být skvělým doplňkem. Ale není fér z nich dělat univerzální recept. Každá výhoda má svůj trade-off: lokální soběstačnost znamená menší ekologickou stopu, ale i menší efektivitu a vyšší náklady. To, že Hajzler tento druhý pól zamlčuje, ukazuje spíš na ideologickou slepotu než na snahu o poctivou analýzu.
Globalizace a dopad na lokální ekonomiky: likvidace pracovních míst korporacemi?
Hajzler používá často obraz „kolonizace korporacemi“. Velké řetězce ničí lokální podnikatele, přebírají trhy, vysávají peníze z komunit. Na tom je kus pravdy – expanze Walmartu v USA opravdu vedla k uzavírání menších obchodů. Jenže zároveň přinesla i levnější zboží pro miliony domácností, zejména těch s nízkými příjmy. To je efekt, který Hajzler přechází, protože se mu nehodí do obrazu. V praxi to ale znamená, že právě ti „obyčejní lidé“, za které se často bije, díky těmto korporacím reálně ušetří a mají vyšší životní úroveň.
A co víc – korporace není jen Walmart. Korporace je i Patagonia, značka, kterou má Hajzler sám v oblibě a která se stala symbolem udržitelného byznysu. Je to paradox, který jeho kritice podkopává nohy: trh generuje různá řešení, včetně takových, která odpovídají jeho vlastním hodnotám. Pokud Patagonia dokáže fungovat jako korporace a zároveň dělat věci „jinak“, proč by to nutně nešlo i jinde? Hajzler vidí jen temnou stranu velkých firem, ale ignoruje fakt, že trh je prostorem pro rozmanitost – a že i firmy s „hodnotami“ jsou schopné v něm prosperovat, pokud o to zákazníci stojí.
Technologický optimismus vs. digitální realita: platformy, algoritmy a „výroba souhlasu“
Další téma, které Hajzler jen letmo naznačuje, je role technologií. Kritizuje technooptimismus – přesvědčení, že technologie vyřeší všechny problémy – a má pravdu v tom, že slepá víra v techniku jako spásu je nebezpečná. Jenže i tady se jeho argumentace zastavuje na povrchu.
Technologie nejsou samy o sobě dobré ani špatné. Jsou to nástroje, které odrážejí hodnoty společnosti. Ano, internet přinesl záplavu dezinformací a algoritmy sociálních sítí zesilují hněv. Ale zároveň právě díky internetu máme otevřený přístup k informacím, možnost globální spolupráce, sdílení znalostí a nebývalou svobodu projevu. Kritizovat technologie bez pochopení, že jsou jen zrcadlem lidských motivací, je jako kritizovat kladivo, že se s ním dá někoho udeřit.
Pravým problémem není „technooptimismus“, ale spojení technologií se státní mocí a privilegovanými korporacemi. To, že několik firem ovládá datovou infrastrukturu, není důsledek volného trhu, ale regulací, patentové ochrany a politického krytí, které brání konkurenci. Pokud chceme, aby technologie sloužily lidem, není řešením je odmítat, ale otevřít prostor pro větší konkurenci a dobrovolná řešení. Paradoxně právě trh, který Hajzler tak kritizuje, generuje i projekty, které odpovídají jeho představám – od open-source hnutí po udržitelné firmy jako Patagonia.
Závěr: ideologická slepota a riziko násilného prosazování vizí
Když se podíváme na Hajzlerovu kritiku kapitalismu, nelze mu upřít cit pro reálné problémy: odcizení práce, honbu za růstem, ekologickou zátěž, destrukci komunit. Jenže právě tady se projevuje fenomén ideologické slepoty. Nenávist vůči kapitalismu a trhu je tak silná, že zastírá schopnost vidět nejen jeho přínosy, ale i problémy alternativních modelů.
Historie přitom mluví jasně. Kolektivistické experimenty – od Sovětského svazu přes Maovu Čínu až po dnešní Venezuelu – přinesly namísto rovnosti masové chudnutí, hladomory a autoritářství. Přesto se mnozí kritikové kapitalismu znovu a znovu vracejí ke stejné logice: „Tentokrát to uděláme lépe. Tentokrát budeme mít ty správné lidi.“ V praxi to znamená spoléhání na jakéhosi osvíceného homo politicus, který se od obyčejných smrtelníků liší tím, že prý dokáže vládnout moudře a nezištně. Pokud ale lidé nejsou schopní činit dokonalá rozhodnutí na trhu, proč by jich byli schopní u volební urny?
Tento paradox vede k jediné cestě: použít stát jako nástroj násilného prosazení své ideologie. Ať už se jedná o omezování výroby, přerozdělování zdrojů nebo zavádění „správných“ metrik štěstí, vždy to znamená vnucení jedné vize celé společnosti. To je ovšem stejná logika, kterou kritici kapitalismu vyčítají trhu – jen v ještě silnější podobě, protože stát disponuje monopolem na donucení.
Výsledkem je nekonečný cyklus. Jedna ideologie se chopí moci a násilím prosazuje svou představu dobra. Následky vyvolají odpor, moc převezme opačná ideologie – a násilím prosazuje svůj pravý opak. Mezitím společnost platí účet: ztracenou prosperitou, neustálou nestabilitou, právní nejistotou a často i ztrátou základních svobod. Přetlačování o stát tak připomíná Sisyfovu práci – lopotnou, nekonečnou a v jádru neřešitelnou.
Právě proto je důležité vystoupit z tohoto rámce. Skutečným problémem není kapitalismus ani kolektivismus – ale samotná logika monopolu moci. Je to stát, který umožňuje jedné ideologii získat absolutní nástroj k prosazení své vize, a tím přeměnit omyl v katastrofu. Pokud odmítneme tento monopol, otevřeme prostor pro konkurenci idejí – ne násilnou, ale dobrovolnou. Komunity si mohou vyzkoušet různé modely, jednotlivci mohou volit, kam patřit. Špatné nápady pak selžou lokálně a rychle, místo aby napáchaly plošné škody celé společnosti.
Hajzler i další kritici kapitalismu mají pravdu v tom, že současný systém není bezchybný. Ale jejich řešení – vnucená skrze stát – mají stejný, ne-li horší potenciál škodit. Skutečný krok vpřed proto nespočívá v hledání „té správné ideologie“, která konečně zvítězí, ale v připuštění plurality a svobody experimentovat. Jen tak se dobré nápady prosadí přirozeně a špatné nenapáchají plošné škody.
Tohle není utopie. Utopií je spíš víra, že se všichni shodneme na jediné pravdě a svěříme ji všemocnému státu.
Proto tenhle text není jen kritikou, ale i výzvou. Tomáši Hajzlere, i vám, kdo jeho práci sledujete a podporujete: pojďme se bavit do hloubky. Ne o nálepkách „kapitalismus vs. nerůst“, ale o konkrétních příčinách a důsledcích. O tom, jaká řešení se osvědčila v historii, a která naopak vedla ke katastrofám. O tom, co znamená svoboda v dnešním světě a zda má být prosazována shora, nebo zdola. Nemusíme se shodnout, ale pokud se nám podaří posunout debatu od ideologických klišé k poctivému hledání, už to samo o sobě bude obrovský krok vpřed.
Autor Vašek
Okomentovat